- JPRL 349A, 349B, 350A, 351C, 351D, 352A, 352B

- Katastrální území Hrdlořezy u Suchdola nad Lužnicí

- Chráněná oblast přirozené akumulace vod Třeboňská pánev

- Územní systém ekologické stability – Nadregionální biocentrum Červené blato

Lesní porosty vázané na rašelinné stanoviště, které se vyznačují trvale vysokou hladinou podzemní vody. Tyto ekosystémy vytvářejí specifické podmínky pro výskyt vzácných a specializovaných druhů rostlin i živočichů, které jsou na rašeliny a rašelinné půdy úzce adaptovány. Jedná se o cenné zbytky přirozených nebo přírodě blízkých lesů, kde dominuje borovice blatka, doprovázená dalšími dřevinami a charakteristickým bylinným i mechovým patrem. Tyto biotopy mají vysoký ekologický význam – slouží jako útočiště biodiverzity, ovlivňují vodní režim krajiny a přispívají k ukládání uhlíku v rašelinném profilu.

Lokalita je charakteristická vysokou hladinou podzemní vody, což ovlivňuje jak skladbu vegetace, tak půdní podmínky. Lesní porosty zde tvoří především borovice lesní, smrk ztepilý, bříza bradavičnatá a olše lepkavá. Půdy odpovídají typickému charakteru třeboňských rašelinišť, které vznikly na sedimentech pocházejících z období svrchní křídy a třetihor. Převládajícím půdním typem je zde slatinný nebo rašelinný glej, který je pro tato mokřadní stanoviště charakteristický.

‍

Lesní porosty v lokalitě jsou v současnosti tvořeny převážně borovicí lesní (Pinus sylvestris) a smrkem ztepilým (Picea abies), s příměsí břízy (Betula pendula, B. pubescens) a olše lepkavé (Alnus glutinosa). V západní části území se nachází porosty, jejichž druhová skladba se více přibližuje původnímu charakteru rašelinných lesů – s výskytem borovice blatky (Pinus rotundata), rostoucí spolu se smrkem na rašelinných a glejových půdách.

Cennost území z hlediska ochrany přírody podtrhuje opětovný výskyt řady typických druhů vázaných na rašelinná stanoviště. V lokalitě je dokumentován opětovný výskyt rojovníku bahenního (Rhododendron tomentosum), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), borovice blatky, ptačince dlouholistého (Stellaria longifolia) a rašeliníky tvořící výrazné mechové patro. Z fauny je zaznamenán výskyt jeřábka lesního (Tetrastes bonasia), vodouše kropenatého (Tringa ochropus) a čápa černého (Ciconia nigra). Významný je také opakovaný hnízdní výskyt orla mořského (Haliaeetus albicilla) v těsném sousedství lokality.

Území zároveň slouží jako migrační koridor pro velké šelmy, zejména rysa ostrovida (Lynx lynx) a vlka obecného (Canis lupus), jejichž výskyt je zde v posledních letech pravidelně zaznamenáván.

Vývoj ekosystému rašelinného lesa v Třeboňské pánvi úzce souvisí s geologickými a hydrologickými podmínkami oblasti. Geologické poměry vycházejí z uspořádání sedimentů a zvětralin, které vznikly v průběhu složitého geomorfologického vývoje. Podloží tvoří horniny svrchní křídy (senonu), zejména kaolinické písky, pískovce a jílovce. V mladších obdobích byly na toto podloží uloženy terciérní jíly, které jsou na rozdíl od starších jílů lépe vytříděné a vyskytují se v nepříliš mocných vrstvách.

Na těchto geologických základech vznikla rozsáhlá rašeliniště, která mají převážně přechodový, oligotrofní charakter typický pro třeboňská blata. Okrajové části rašelinišť bývají obohaceny o naplavené nebo prachové částice eolitického původu, a mají proto částečně mezotrofní charakter. Povrch terénu je plochý, s místními náznaky vrchovištního reliéfu.

Původně šlo o přírodě blízké, trvale zamokřené lesní porosty, které nebyly intenzivně využívány. K výrazné změně došlo koncem 18. století, kdy na základě rozhodnutí tehdejších majitelů panství – knížete Schwarzenberga na Třeboňsku a hraběte Buquoye na sousedním panství Nové Hrady – došlo k vybudování rozsáhlého odvodňovacího systému. Ten měl za cíl snížit hladinu spodní vody, čímž došlo k částečnému vysušení rašelinné půdy, dopravnímu zpřístupnění porostů a zahájení jejich hospodářského využívání.

Tato změna výrazně ovlivnila přirozený vývoj rašelinného lesa, včetně jeho druhové skladby a vodního režimu. Přesto se na části území dochovaly porosty a stanoviště, které si zachovaly své rašelinné charakteristiky a výskyt specializovaných druhů vázaných na vysokou hladinu spodní vody.

V porostech starších 80 let nebudeme provádět mýtní úmyslné těžby a veškerou odumírající i odumřelou dřevní hmotu, včetně sterilních souší, ponecháme bez zásahu. Nahodilé těžby budeme realizovat pouze v případě ohrožení osob nebo majetku, případně při nutnosti zabránit vývinu a šíření podkorního hmyzu na smrku ztepilém, přičemž asanovanou dřevní hmotu ponecháme na místě.

V porostech mladších 80 let, zvláště v mladých lesních porostech, budeme v přehoustlých skupinách redukovat počet jedinců dílčími výchovnými zásahy se současnou likvidací geograficky nepůvodních dřevin. V ostatních případech budeme porosty ponechávat samovolnému vývoji.

Umělou obnovu lesa nebudeme provádět, s výjimkou možného doplnění sadebním materiálem borovice blatky, bude-li k dispozici. Oblast je rovněž vhodná pro reintrodukci dříve hojných kurovitých ptáků – tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) a tetřívka obecného (Lyrurus tetrix).

Lesní správa bude i nadále udržovat stávající lesní cesty pro zpřístupnění lokality.

• LHC: 1517 Přeštice

• JPRL: dílec 415 C, 416 C

• katastrální území: Malechov, pozemek p.p.č. 771/1 část a Ježovy, pozemek p.p.č. 354/1

Ostrov Běleč se rozkládá v katastrálním území Malechov, západně od města Švihov. S plochou 21,47 ha zahrnuje část buližníkového vrchu Běleč, který dosahuje nadmořské výšky 712 m. Celá oblast je pokryta mezofilní květnatou bučinou, kde dominuje buk lesní s porostem starším více jak 200 let. Dále se zde vyskytují javor mléč, javor klen, dub zimní a jedle bělokorá, spolu s dalšími taxony dřevin. Bylinné patro tvoří převážně acidofilní druhy rostlin typické pro oligotrofní stanoviště. Mezi nejvýznamnější patří svízel vonný a bažanka vytrvalá, dále lilie zlatohlavá, lipnice hajní, konvalinka vonná, kokořík mnohokvětý, kapraď samec a osladič obecný. Lokalita je bohatá i na hmyz, zejména na různé druhy nosatců a zobonosek.

Významná je přítomnost početné skupiny xylofágních tesaříků a kovaříků. Biotop je také důležitým útočištěm pro ptáky a další živočichy. K nejběžnějším druhům ptáků zde patří strakapoud velký, datel černý, budníček lesní, pěnkava obecná, červenka obecná, brhlík lesní a sýkora koňadra. Ze savců se zde často vyskytují srnec obecný, daněk skvrnitý, muflon, zajíc polní, prase divoké, kuna lesní a myšice křovinná. Lokalita navazuje na PR Bělč a je součástí evropsky významné lokality Švihovské hvozdy.

Lesní porosty jsou ponechávány bez výrazných hospodářských zásahů a postupně směřují k režimu samovolného vývoje. To je patrné z přítomnosti velkého množství stojícího a na zemi ležícího tlejícího a mrtvého dříví. Buk a jasan se v některých částech zmlazují. Dochází zde tak k přirozené regeneraci ekosystému bez vlivu člověka. Změny druhové skladby a šíření jiných dřevin mohou ovlivnit dynamiku lesa. Území je velmi cenné i z hlediska entomologického. Významný je výskyt hmyzu vázaného na listnaté lesy přirozeného charakteru. Uvedený lesní ekosystém je ideálním biotopem pro vývoj dutinových ptáků. Výškově, věkově a druhově rozrůzněné porosty poskytují díky svému stáří dostatek hnízdních možností.

Území ostrova obnovy přírody Běleč bylo součástí zalesněné krajiny, která nebyla výrazně ovlivněna zemědělským hospodařením. Přesto zde docházelo k lokálním těžbám dřeva, především formou výběru po ploše, při němž se jednotlivě nebo ve skupinách vybíraly stromy ke zpracování. Historicky bylo ale území trvale zalesněno. Dřevinná skladba byla podobná současnému stavu, i když podíl javora mléče a javora klenu mohl být nižší. Přítomnost dalších druhů, jako dubu zimního, nebo jedle bělokoré, byla pravděpodobně stabilní, ovšem s odlišnou dynamikou růstu než dnes.

Bylinné patro zahrnovalo acidofilní druhy, podobné těm, které se zde nacházejí dnes. Lilie zlatohlavá, konvalinka vonná či svízel vonný se vyskytovaly pravděpodobně stabilně, ale konkurence mezi rostlinami mohla mít jiné podoby v závislosti na tehdejší hospodářské strategii.

Péči o území ostrova obnovy přírody Běleč zaměříme na zachování ekologické stability, podporu přirozených procesů a ochranu biodiverzity. Cílem je minimalizovat lidské zásahy a umožnit samovolný vývoj lesa. Vzhledem k ekologickému významu květnatých bučin budeme podporovat dřeviny přirozené druhové skladby a omezovat šíření jiných dřevin, např. javora mléče a klenu, které by mohly narušit původní složení lesa. Zvýšený zřetel budeme klást na zachování mikrobiotopů, například dutin starých stromů, odumírajících stromů a tlejícího dřeva.